Ú V O D  –  Č E R N O B Í L Ý   O B R A Z

Slovensko, květen 1959:

Zpěv ptáků zaniká v zesilujícím se zvuku automobilu, ve kterém jedou tři pasažéři:
Za volantem sedí muž, vedle něj žena a na zadním sedadle leží v peřince zabalené miminko, které spokojeně spí.

Žena je neslyšící, což je možné rozpoznat z posunků při komunikaci.
Silnici kudy auto projíždí lemuje les ve stráni po levé straně a rovinaté pole po straně pravé. Automobil jede podezřele pomalu, až se zastaví u silného stromu, jediného, který je u cesty do pole.
Žena s pláčem vystupuje, bere do náruče spící dítě a odkládá je do travnatého porostu několik metrů od stromu. Poté spěšně nastupuje do vozu a s pláčem muže za volantem obejme.
Auto však nejede dopředu, ale couvá. Zastaví se až v patřičné vzdálenosti a znovu se rozjíždí. Ozývá se silná rána do stromu s následným hrobovým tichem. Opodál spinká malý sirotek.

D Ě J   S E    P Ř E S O U V Á   D O   B A R E V N É H O    O B R A Z U:

Ostrava, 12. března 1998:

Z brány věznice vychází právě propuštěný muž. Z telefonní budky volá známému zpěvákovi, se kterým si domlouvá schůzku. Po několika dnech se Jožka s Ivanem setkávají v restauraci kulturního domu v Ostravě, kde má Ivan za necelou hodinu představení. Na základě událostí posledních let dostává Jožka radu, ať napíše knihu, protože na vyprávění není čas. 

Do počítače se začínají ukládat první řádky životního příběhu. Děj zachycuje „sametovou generální stávku“, kde Jožka v přítomnosti známého herce (Stanislav Šárský), u kterého v těchto bouřlivých dnech přespává, hovoří za horníky v přímém přenosu České televize. Když později vidí, že se do politiky derou „staré struktury“, ztratí na politikaření chuť a pouští se do podnikání v oblasti kultury, což mu rozhodně není cizí, neboť má v této oblasti mnoho přátel. A také proto, že je přesvědčen, že napáchané křivdy dokáže napravit jen kulturní národ. Jedná s další spoustou známých osobností. Váží si i dobrých rad politologa Zdeňka Zbořila, se kterým občas vypije kávu.

Postupně je uváděn do života neobvyklý projekt „Bumerang“ ….
Jožkovy aktivity nezůstanou bez povšimnutí vypočítavých lidí jednajících prostřednictvím „bílého koně“, který Jožku přesvědčí, aby s ním uzavřel obchod ….
Než Jožka zjistí, že podepsal zfalšované smlouvy, uhradí lichvářům bezmála milión korun. Po první reklamaci se „bílý kůň“ ze scény vytrácí (se šéfem tohoto „bílého koně“ se Jožka seznámí až ve vazební věznici v Ostravě, kde 14 dní sdílí SPOLEČNOU celu; ten prohlašuje, že kdyby znal „Bumerang“, nikdy by nedovolil, aby byl Jožka zatčen!!!). To už na scénu nastupují všehoschopní zločinci, o kterých film prozradí vše, co „bílý kůň“ Jožkovi dopodrobna vyprávěl).

Lichvářské smlouvy se zločincům podaří obhájit asi jen proto, že počítají s tím, že nikdo, od vyšetřovatele až po soudce neumí počítat. Anebo nechce?

Senát po dvou letech Jožkova vazebního žalářování nenachází odvahu, anebo nemusí nacházet odvahu, přiznat pochybení zástupců spravedlnosti a vynáší odsuzující rozsudek ke spokojenosti lichvářů. Přitom odůvodnění rozsudku nemá oporu ani v logice, ani v matematice, a už vůbec ne ve výpovědích svědků.

Odvolací senát rozsudek pouze opíše, navíc nepřesně, až nakonec vyjde najevo, že v jeho čele nezasedl nikdo jiný, než za zločince považovaná JUDr. Ludmila Svatošová.

Popisovaný příběh provázejí dramatické scény, které v divácích vyvolávají smíšené pocity:

    • Krátce po Jožkově zatčení je nalezen ve své kanceláři zastřelený šéf kriminálky.
    • V roce 2006 je zastřelena Jožkova advokátka, která dříve, než se do spisů po předešlém advokátovi podívá, neváhá Jožkovu manželku „utěšovat“ slovy: „Dostane sedm až osm roků, protože vím, jak to chodí.“
    • V roce 2008 umírá za velmi dramatických okolností jeden z falešných svědků.
    • V roce 2012 umírá vlastními psy napadený předseda senátu, který Jožku odsoudil.

Film se chýlí ke konci …

Diváci však stále ještě nevědí, za jakých okolností se to miminko dostalo od havárie automobilu až k náhradní rodině, do které se narodilo pět mladších sourozenců!?

Břeclav, 29. prosince 2008:

Jožka poprvé v životě nachází odvahu hovořit s maminkou o svém původu. Asi to „zavinila“ přestávka na hraničním přechodu Lanžhot, když cestovali ke známe slovenské herečce: Mami, rád bych ti řekl něco, o čem jsme se spolu nikdy nebavili. Neměl jsem sebemenší potřebu pátrat ve své minulosti a nemám tu potřebu ani dnes. Jen chci abys věděla, že mě Ivan Mládek přesvědčil, ať napíšu knížku. Tak se prosím nezlob, když tam uvádím, že sis mě vzala z ústavu …“. Maminka naprosto klidným hlasem říká:

„Víš Pepíku, už je ti padesát, tak já ti to teda řeknu. Ty jsi nikdy v žádném ústavu nebyl …“.

„… a jak jsem se k tobě dostal?“

„My jsme si ťa s tatem našli.“

„Jak našli?“

„My jsme si ťa našli u havárky.“


O P Ě T   Č E R N O B Í L Ý   O B R A Z

Slovensko, květen 1959:

K havarovanému automobilu se blíží automobil se dvěma snoubenci …. více už jen na ZOOM (předpokládaná premiéra v průběhu roku 2021).

 zpět