Začátek konce:

(kapitola v MP3 se připravuje)

Od podzimu roku 1991 do 16. února 1994 jsem stihl uspořádat celkem pětasedmdesát kulturních akcí (2,5 akce za měsíc), převážně v lidovém žánru v různých městech na Moravě. Nechyběla však představení, na kterých se objevili například Hana Zagorová, Dalibor Janda, Ivan Mládek, Bolek Polívka, Petra Černocká, Orchestr Václava Hybše a další. Mé jméno se čím dál častěji objevovalo v regionálním tisku, v televizi, na plakátovacích plochách, ale také na automobilech, což neuniklovitkovice-uver pozornosti médií a veřejnosti. Propagaci prostřednictvím automobilů předcházelo jednání s vedením Vítkovických železáren a.s., které se rozhodlo přispět na konto kulturně ekonomického projektu ručením na úvěr u Komerční banky ve výši 500 000 Kčs. Účast na kulturních akcích však měla na tu dobu jednu neobvyklou zvláštnost:

Publikum se mohlo stát součástí systému, který po představení umožňoval výměnu vstupenky za hodnotné kupóny, ve čtyřnásobně vyšší hodnotě, než byla kupní cena vstupenky. Na první pohled nesmyslná matematika. felix-revue-1993Ale vítkovickému vedení to jako nesmysl rozhodně nepřipadalo. Stovky firem se totiž smluvně zavázaly akceptovat při placení tyto desetikorunové kupóny z pěti až deseti procent místo hotových peněz. Systém proplácení vstupenek tak zajišťoval finanční efekt všem jeho účastníkům:

POŘADATEL – tržil na vstupném (nemusel jsem jím být pouze já; kulturní akce jsem pořádal jako prototyp systému; bylo dohodnuto, že obchodní síť a kupóny začnou využívat krom pořadatelů kultury i pořadatelé fotbalových či hokejových utkání počínaje nejvyššími soutěžemi; kupóny si za vstupenku mohl vyměnit každý, kdo chtěl; nešlo o bezcenné papírky, šlo čtyřicet losů, na které se dal vyhrát i automobil; takže kupóny měla k dispozici celá rodina, aniž by musela za 40 losů, viz příklad níže, cokoliv platit; náklady na výrobu kupónů činili 5 Kčs, ode mne je chtěli pořadatelé kupovat za 10 Kč, které si stejně hodlali přirazit na vstupném …).
PUBLIKUM – tržilo na kvalitním kulturním zážitku, po kterém si mohlo vyměnit vstupenky za hodnotné kupóny (ve čtyřnásobku ceny vstupenky) a investici do vstupného si tak nechat u firem různých sortimentů a služeb nejen v plné výši proplácet, ale třikrát tolik při placení ušetřit. Takže zakoupení vstupenky na  každé další představení již nikdy nešlo na vrub rodinného rozpočtu.
OBCHODNÍ SÍŤ – si akceptování kupónů nemohla vynachválit, protože získala poučené zákazníky z řad našeho publika, oslovovaného z pódia. Pokud jen jediný divák obdržel za stokorunovou vstupenku SLOSOVATELNÉ kupóny, držel v ruce kromě čtyřiceti losů také 400 Kčs. Pokud by je všechny použil v obchodní síti z pěti procent, musel by nakoupit za 8.000 Kč. Zdánlivou ztrátu tržby kompenzoval zvýšený obrat. Publikum u smluvních partnerů sledovat slevové akce nepotřebovalo. Mohlo zde nakupovat se slevou celoročně. Navíc nešlo jen o slevy! Každým kupónem byl aktivován odevzdaný los! Při placení se publikum stávalo tím nejlepším doporučením pro dosud neznalé či váhající (podrobnosti o systému jsou popisovány na jiném místě).

Přibývalo i příznivců nabídky na pořízení nového osobního automobilu, sloužícího jako pojízdný billboard. Tento systém mohl veškerou investici do automobilu vrátit uživateli zpět. Stačilo na karosérii automobilu vozit reklamu různých firem, které tuto formu propagace po boku naší firmy vítaly. Automobily byly pořizovány na splátky, které naše firma splácela leasingovým společnostem.

Dodavatelem prvních dvanácti automobilů, s dobou splatnosti 24 měsíců, se stala firma DAWES Havířov. Nabízenéautadawes leasingové služby však prováděla způsobem, který se nedá nazvat nijak jinak, než organizovaným zločinem, což dokládá fakt, že DAWES pracovala jako bílý kůň pro pardubickou firmu K.E.S. Ihned jsem to neodhalil, protože na takové firmy kolikrát nestačí ani Útvar pro odhalování organizovaného zločinu.
Na vlastní kůži jsem měl brzy poznat, jakým způsobem lze provozovat beztrestné intriky. DAWES mistrně předkládala zfalšované leasingové smlouvy, které žádala plnit nad rámec matematiky, logiky či etiky (to jsem ještě vůbec netušil, že tuto špinavou práci vykonává jako „bílý kůň“). Pokud neuspěla, předávala záležitost do rukou vlivného představitele firmy K.E.S. Pardubice, která si prostřednictvím svého právního zástupce, na podvedené klienty, OBJEDNÁVALA trestní stíhání, a to s jediným cílem: Postarat se o uvěznění klienta, aby byla otevřena cesta k zabavení automobilů, a jejich opětovnému prodeji jiným, už předem podvedeným klientům (kdo se s těmito řádky seznámí, nabyde oprávněného přesvědčení, že objednávky trestních stíhání nejsou výmyslem premiéra Babiše, stejně jako dozor nad vyšetřováním není vyhodnocováním skutečností, ale pouhým potvrzováním závěrů nesoudného, zaujatého, zkorumpovaného nebo přinejmenším senzacechtivého vyšetřovatele; když k tomu připočteme popisovaný průběh soudního líčení, zapomeneme hodně rychle na to, že nezávislé orgány činné v trestním řízení jsou v demokratické společnosti zárukou spravedlnosti).

Předpoklad lichvářům vyšel dokonale. Dílo zkázy započaté horlivým vyšetřovatelemmf-dnes-8-3-1994 dokončili novináři, kteří napsali všechno, co jim vyšetřovatel nakukal. Lidé všemu rádi věří, aniž si ověřují, co je skutečná pravda. Pověst nevinného člověka je poškozena a on nese břemeno dokazování své neviny. Pisatelka vedlejšího článku, a zdaleka není v podobných článcích mezi novináři výjimkou, naplňuje slova apoštola Pavla, zaznamenaná v Bibli, v prvním dopise Timoteovi, v první kapitole a v sedmém verši: „… nechápou ani svá vlastní slova, ani podstatu toho, o čem s takovou jistotou mluví (nebo píší)“. Jak jinak lze vysvětlit, že kontext článku je v naprostém rozporu s podnadpisem článku, pokud jde o slovo NEPLATIL, o nadpisu ani nemluvě.

Vylíčit tehdejší události do všech podrobností vyžadovalo čas. Soudní přelíčení jsou pro vazebně souzeného frustrující už jen proto, že začínají sundáváním pout. Obžalovanému se však vina neprokazuje. Obžalovaný není obžalováván v průběhu soudního líčení. Obžaloba je vypracovaná před zahájením soudního líčení, takže obžalovaný nese po celou dobu břemeno dokazování své neviny, nikoli, že by mu byla prokazována vina. Když je odsouzen, odpyká si trest, bez ohledu na to, zda vinný byl nebo nebyl. Když je výjimečně osvobozen, nedá se už ničím napravit, že horlivostí senzacechtivého vyšetřovatele ztratil více než dva roky svobody, rodinu, děti, obchodní partnery, a podobně. Vyšetřovatel i dozorující státní zástupce mohou být stále vysmátí, protože jsou z pravidla RUKA RUKU MYJE nepostižitelní. Daňoví poplatníci zaplatí jejich marné snahy o vyhovění udavačům a oni pokračují ve svém povolání s jinými spisy, přičemž zaplaceno dostanou, bez ohledu na to, jestli svoji práci vykonávají zodpovědně či nezodpovědně. A protože obviněný se musí domáhat propuštění z vazby až u předsedy pozdějšího senátu, který nemá mnoho času na objektivní posuzování nesčetných žádostí o propuštění z vazby, což dokazuji, i s odůvodněním, na jiném místě, těžko bude tento předseda ochotný rozsudkem přiznat, že ON držel dva roky ve vazbě nevinného a svým laxním přístupem jej připravil nejen o kus života, ale o vše výše popsané, především o důstojnost. Prostě RUKA RUKU MYJE, jak stojí za to neustále připomínat.

Vazebně stíhaný, kterého zavřeli v pyžamu, nemá možnost k obžalobě, vypracované až po dvou letech, doložit co by bylo třeba a je donucen se hájit v naprosto odlišných podmínkách než ten, kdo si čte obžalobu na svobodě. Ten si může i několik let opatřovávat důkazy své neviny, ať již falešné nebo skutečné. Tato naprosto odlišná spravedlnost není však zohledňována s odůvodněním, že vazebně stíhaný má na obstarávání důkazů své neviny přece svého advokáta. To je směšné. Vzhledem k tomu, že jsem všechny důkazy a tyto výpovědi obstarával více než dvacet let, netroufám si spočítat, kolik by mě to (NE)rovné postavení stálo peněz, abych se mohl důstojně hájit. Vraťme se do soudní síně:

Hájil jsem se převážně vzpomínáním, což mě stavělo spíše do role lháře, než důvěryhodné osoby. Od té doby, kdy vyšetřovatel vedl výslechy s cílem mě poškodit, uběhly dva roky, takže jsem si podrobné výpovědi vyšetřovaných svědků mohl jen těžko pamatovat. Jen jsem věděl, že všechny výpovědi, opakuji VŠECHNY výpovědi svědčily v můj prospěch.  Proto jsem se těšil na jednotlivé vyslýchané, kterým jsem mohl klást téměř stejné otázky. Naivně jsem si myslel, že odpovědi zpovídaných potvrdily soudu moji nevinu. Ač jsem měl dobrý pocit z celého průběhu soudního líčení, ač jsem byl eskortou ujišťován, že půjdu od soudu domů, protože takového obžalovaného k soudním líčením nikdy nedoprovázeli, byl vynesen rozsudek odsuzující. Dodnes si kladu otázku, kdo byl vlastně odsouzen?! Já? Na papíře možná. Ale ve skutečnosti jsem měl naprosto čisté svědomí a to mi zůstalo čisté až dodnes.

Přijetí vykonstruovaného rozsudku není trest, když má člověk svědomí čisté. Vzpomeňme si na mnoho těch, kteří dopadli daleko hůře, ale raději přijali trest, než by se zpronevěřili svému svědomí. Dnes jsou po nich pojmenovány nejen ulice, ale i náměstí. Kdepak, já jsem odsouzen nebyl. Odsouzeni byli ti, kteří zde popisovaný a funkční projekt podporovali. Nepřišli odsouzením jen o peníze a o nervy, ale o důstojnost, neboť byli rozsudkem prohlášeni za nesvéprávné hlupáky, protože investovali do projektu, kterému soudce naprosto nerozuměl, a navíc měli tušit, jak málo v demokratické společnosti stačí k tomu, udělat z pozice moci, nikoli práva, ze čtyřiceti svéprávných lidí, od umělců, přes vysokoškolsky vzdělané, až po dělníka, NESVÉPRÁVNÉ HLUPÁKY.

Takže já figuruji v rozsudku jako podvodník. Moji věřitelé jako hlupáci, kteří se nechali napálit. A ti, kteří se celou dobu naparovali, že jsou nejchytřejší, protože nikomu z nás nedali ani korunu, dostali slušně zaplaceno od všech daňových poplatníků! A novináři? Těm jsem vyhradil zvláštní kapitolu. A rozhodně uplatním svobodu slova.

Samozřejmě, že s těmi mými VĚŘITELI soucítím. Kór když jsem byl společně s eskortou očitým svědkem toho, jak se před senátem VŠICHNI vyslýchaní věřitelé snažili mé počínání obhajovat, ALE soudce je upozornil, že soudce je ON, a že na posouzení viny či neviny nemají školy!?!? Navíc vyslýchaní své vzájemné výpovědi neznali, takže nemohli mít ucelený obraz jako já a eskorta. Rozsudek nakonec posloužil nejen lichvářům, ale i obhajobě vyšetřovatele, dozorujících orgánů, i samotnému senátu. Jak prosté. Nebo sprosté? A potřebuje se soudce, který jedná jako diktátor, někomu zpovídat?! Kdo je vlastně diktátor? To je člověk, kterému nesmíte vůbec v ničem oponovat. Když neskončíte v hrobě, tak v kriminále určitě!
Jsem rád, že se kauza neodehrávala v padesátých letech. Jsem rád, že nyní mohu svědčit o ostudné tváři lidského rodu. Dělám to hlavně kvůli svým věřitelům, aby alespoň jejich příbuzenstvo znalo skutečnou pravdu a nevyčítalo členu vlastní rodiny, že se nechal napálit. Napálení jsme ale všichni, o čemž svědčí stále se zhoršující poměry ve světě …

Rozsudek si vyslechla spousta novinářů, aby mohli veřejnost informovat v souladu s trestem, nikoli v souladu s průběhem soudního líčení, u kterého nikdy nebyli. Kdybych byl osvobozen, 100 % novinářů by psalo o chudákovi, kterého rodina včetně třech dětí, prožila tři roky nesmírného utrpení. Trpěli i ti, kteří do skvělého projektu investovali, třeba i k nevůli členů vlastních rodin. Naštěstí jsem byl odsouzen, takže mohli psát o podvodníkovi. Ani v jednom případě však nemohli být objektivní, protože účastníky soudního líčení prostě NEBYLI. Vyslechnout si rozsudek je pro novináře velmi prosté. Aniž by znali odůvodnění rozsudku, který ani nenabyl právní moci, vyžívají se ve špíně jako vepři …
Z vlastní zkušenosti jsem se přesvědčil, že objektivní jsou SNAD jen sportovní výsledky.
I když se v našem právním řádu může obžalovaný hájit beztrestně i lhaním, jsem rád, že mohu všechna svá tvrzení konečně, po více než dvaceti letech, doložit.

Knihu CO TŘEBA NEVÍTE jsem napsal hlavně proto, že mi bylo upřeno právo na důstojnou obhajobu a že mohu nyní prokázat, že trestní stíhání je skutečně možné si objednat, a to s podporou svobody slova. Jestliže se i po tomto podrobném rozboru mého případu přece jen najde někdo, kdo o mojí nevině bude mít pochybnosti, nezbývá mi nic jiného, než jej v tom nechat s vědomím, že jde o člověka hloupě tvrdohlavého anebo beznadějně nevědomého.

Moje první veřejná zmínka o psaní této knihy byla pronesenastencldobes necelých pět let po mém propuštění z výkonu trestu, v předvečer devátého výročí mého zatčení, tj. 16.2.2003, za morální podpory jednoho z vyšetřovatelů, který neměl prsty v mém zatčení. Jen po horlivém kolegovi převzal špinavou práci. Není z toho našeho držení se kolem krku a z videa, které se pod fotem skrývá, jasně patrné a zároveň alarmující, že něco není v pořádku??

Jen jedné věci je mi líto: Že za zvláštních okolností začali umírat ti, kteří měli, jak se lidově říká, prsty v mém odsouzení. V průběhu dvaceti let jsem nabýval pocitů, že píšu horor:

    • Šéfa kriminálky, který přehlížel mé stížnosti, našli zastřeleného ve vlastní kanceláři. Údajně sebevražda (ještě v době, kdy jsem byl ve vazbě).
    • Zastřelena byla i moje zadarmo drahá advokátka, judr-kabzanovakterá svoji neschopnost skrývala za efektním blábolením. Její, svůj i život jednoho zastupitele ukončil bývalý ředitel technických služeb v Havířově, který vzal spravedlnost do svých rukou (2006).
    • Autor křivého obvinění, který na mě raději podal trestní oznámení, udavac-c-1než by mi vracel 80.000 Kč, zemřel jen několik hodin po Velké pardubické steeplechase (2008), kde odjeli smolný dostih dva koně z jeho stáje (Amant Gris s žokejem Markem Stromským byl v cíli diskvalifikován z prvního místa za neobjetí otočného bodu a Klip musel být po pádu v první polovině dostihu utracen – zdroj „Lidovky“; 2008).
  • Předsedu senátu, který neměl šanci vynést rozsudek, aniž by měl nemalé pochybnosti o jeho správnosti, našli mrtvého a potrhaného vlastními psy (v obsáhlé studnickakapitole „Předseda senátu“, je zmínka i o rozsudku „žhářů z Vítkova“, kteří si od stejného soudce vyslechli vyšší tresty, než dostal Gavrilo Princip za vraždu následníka trůnu v roce 1914, a rozpoutal tak První světovou válku; 2012).

Nyní přecházím na potřebnou matematiku, která měla v mém případu, bohužel i s logikou, v letech 1993 – 1996 absolutní absenci? Posuďte sami:

Zaplatil jsem DAWES za každý z dvanácti automobilů částku 70.000 Kč, což je celkem 840.000 Kč. Potom jsem platit přestal, protože jsem zjistil závažné chyby ve výpočtech leasingových splátek. A neměl jsem žaludek na to, abych dával za pravdu lichvářům, tak jak to činili vyšetřovatelé, státní zástupci či soudci Okresního, Krajského i Vrchního soudu.
Talárové myšlení s absolutní samozřejmostí uznalo, že marže nazpetna-porizovaci-cena-0132 KAŽDÉM ze všech dvanácti automobilů, činící v průměru neuvěřitelných 142.940 Kč (!!!) je v pořádku!?!? Ze smluv nabízených klientům přitom jasně vyplývá, že marže je pevně daná a stanovená na 19,7 % z pořizovací ceny vozu, což je 32.550 Kč z kupní ceny za jeden automobil, který stál v průměru 175.000 Kč. OPAKUJI: Marži ustanovují procenta, tj. 32.550 Kč nikoli 142.940 Kč!!!
Poslal jsem do Havířova svého právního zástupce JUDr. Jiřího Olšovce, bývalého předsedu okresního soudu, aby lichváře z DAWES upozornil, že smlouvy obsahují čísla vepsaná, nikoli vypočítaná z procent předepsaných.

VELMI DŮLEŽITÁ, A V CELÉM PŘÍPADU ZÁSADNÍ INFORMACE:

Když jsem smlouvy podepisoval, nesoustředil jsem pozornost na výše splátek. Zajímaly mě pouze dvě ZÁSADNÍ indicie, tj. pořizovací ceny předmětných vozidel a smluvní, pevně stanovená procenta marže. Vepsaná čísla za předepsanými procenty lze jako hrubku ve výpočtech prokázat kdykoliv, pokud počítám s tím, že soudce umí počítat.

ALE v případu prvních dvanácti leasingových smluv je patrný podvrh, který odhalí i člověk bez maturity. Kdo je tedy štvaná zvěř a kdo je oběť? Od toho dne se DAWES odmlčela. Toto odmlčení se bylo součástí podvodné taktiky.

Dlouho se nic nedělo, což mi nevadilo, protože jsem měl předplaceny splátky na osm 01-kesměsíců, tj. do července 1993. Je to prosté: Smlouva byla splatná do 24 měsíců. Jedna třetina (8 měsíců) leasingové ceny činila 830.200 Kč a já zaplatil 840.000 Kč, což mám potvrzeno i kontrolou z finančního úřadu. Přesto mi přišel dopis, ve kterém chtěla odstupovat od leasingových smluv firma, která ve smlouvách nikde nefigurovala a ještě si drze napsala, že těch 840.000 Kč již neuvidím a všech 12 vozů chce okamžitě zpět, jinak mně každý měsíc, dokud je nevrátím, naskakuje pokuta, prosím neomdlete, opakuji sml-dawes-sankcekaždý měsíc 2.100.000 Kč, jak je patrné z přiložené části leasingové smlouvy (vpravo).
Nebylo těžké pochopit, že bílý kůň DAWES svoji roli již dohrál a budu muset jednat s K.E.S., ať se mi to líbí nebo ne. Neprodleně jsem podepsanému vrchnímu lichváři inženýru Vladimíru Engelmajerovi telefonoval a výše popsané mu tlumočil s tím, že žádám ve smlouvách opravit špatně vypočítané výše splátek, jinak se splátkami ani po červenci 1993 pokračovat nebudu a počkám si na soud, kterým mi začal pan inženýr vyhrožovat, aniž by bral v potaz, že jsem v té době žádný nedoplatek evidovat nemohl, ba naopak jsem evidoval přeplatek!

Poslali na mě vymahače, pana Bůžka. Když to nepomohlo, našli si kes-vymahac-buzek-13-8-1993právníka. Právní cestou se snažil získat pro svého mandanta nezákonné obohacení, bez ohledu na to, jaké křivdy by tím byly napáchány. Když mému oponentovi došlo, že nemá šanci uspět u obchodního soudu, uchýlil se k často používané taktice: Trestnímu oznámení.

Poprvé jsem byl vyslýchán 27.12.1993. Výslech byl prováděn na základě vzneseného obvinění, že neoprávněně užívám automobily, za které jsem již zaplatil 840.000 Kč někomu úplně jinému, než tomu, který se o ně hlásil. Navíc jsem v ruce držel smlouvy, které byly na základě logiky i matematiky neplatné.

I slepý musí vidět, že v přiloženém obvinění, stejně jako v přiloženém usnesení státního zástupce jsou uvedena procenta, na která stále odkazuji. Tito orgáni mi prostě suverénně připomenou procenta, o která se opírám, ale fandí prvni-obvineni-ze-dne-17-12-1993astronomickým číslům zapsaným za těmi procenty, přičemž je i prvňákům jasné, že nemají s matematikou nic společného!!?? Tam kdyby bylo napsáno, že 1 + 1 = 5, tak prostě to absolventi právnické fakulty posoudí tak, že dlužím pět. Vyšetřovatel si  klidně usiluje o vyhovění zločincům, a státní zástupce přikyvuje. Je to normální? A ještě se mě snaží donutit, abych lichvářům automobily bez statni-zastupce-stiznost-na-obvineni-z-17-12-1993veškerých nároků vrátil. A v takové atmosféře jsem měl uspokojovat požadavky svých věřitelů. Když vyšetřovatel později zjistil, že jeho zvrácené názory respektovat nehodlám, neváhal klamavými údaji vystrašit mé věřitele a na základě nesmyslných obvinění mě předhodil nesoudnému soudci, který mě i přes protesty bezzubého advokáta poslal ve čtvrtek 17.2.1994 do vazební věznice, čímž dal za pravdu lichvářům.

No a co, že jsem měl doma manželku a tři děti!? Lichváři mají přednost a dlouhé prsty. Už není cesta zpět. Vyšetřovatel nakrmil novináře a ti nic ověřovat nepotřebují.
Bylo mi jasné, že nyní přibude budoucích poškozených, což se soudu za dva roky pro omluvu svých zvrácených závěrů velmi hodí. Čím více poškozených po mém zatčení přibude, tím lépe. Co na tom, že při mém zatýkání nikomu nic nescházelo.

A od toho dne jsem se nestačil divit, čeho všeho jsou vyšetřovatelé schopni:

Vůbec neváhali vaclav-hybspřidávat další a další obvinění na základě několika nalezených faktur, které tvořily necelé 4 % (přesně 3,75 %) ze všech faktur, kterým pouze chyběl doklad o úhradě (raději to rozepíšu: z nalezených sto faktur byly pouze čtyři neuhrazené).
Z toho vyvodili, že jde o faktury, které jsem měl od samého počátku v úmyslu neuhradit. Jakmile nenašli doklad o úhradě, automaticky psali obvinění tak, jak je to patrné z přiloženého obvinění, podle kterého jsem poškodil, resp. podvedl známého hudebníka Václava Hybše, přestože jsem tuto fakturu uhradil již na konci ledna 1994.

Není z toho jasně patrná snaha dokázat, že jsem ve vazbě oprávněně?!

Vyjozka-kytarašetřovatelé nepředkládali ani mně, ani státnímu zástupci, ba  ani soudci žádné „zjištěné skutečnosti“, o které se v obviněních s takovou jistotou opírali. Šlo o sprostý podvod, který je definován jako snaha uvést jiného v omyl (bylo velmi lehké noviny-do-krajnosti-14-7-1995vytvořit z postupů vyšetřovatelů autentickou píseň). Už se státnímu zástupci ani soudci nedivím, že mé četné žádosti o propuštění z vazby zamítali jako nedůvodné. Ani je nečetli, a už vůbec je nemohli prověřovat, jak tvrdili v odpovědích.

Jinak by museli dávno odhalit, že podporují lichváře, které jsem údajně poškodil o několik miliónů. Je normální, aby draze vyštudovaní lidé přehlíželi jasné sml-dawes-f-0147matematické zákony, které ve všech státech světa dokládají, že 19,7 % ze 183.109 Kč není 53.000 Kč, ale 36.072 Kč???!!! A že ani 4,3 % ze 183.109 Kč není 10.500 Kč, ale 7.874 Kč???!!! Poprvé v životě jsem viděl soudce a státního zástupce až téměř po dvou letech našeho vzájemného dopisování. Absence logiky a matematických zákonů provázela celé soudní líčení (až jsem měl podezření, jestli by nestálo za to vyměnit soudní síň, která se nacházela za dveřmi číslo 307, což je číslo diagnózy bláznů).

Svědomím soudců nepohnulo ani vědomí, že jsem bez problémů spolupracoval s dalšími třemi „lesingovkami“, od kterých jsem měl pronajatých dalších 15 automobilů na základě řádných leasingových smluv, jejichž podmínky jsem do svého zatčení plnil. Tyto leasingové společnosti mě ujišťovaly, že spor s lichváři nemohu v žádném případě prohrát a že mám trvat na přepracování smluv (právě proto mně další automobily poskytovaly, anebo když vyčerpaly své možnosti, samy mě doporučovaly jiným leasingovým společnostem). Někteří z vedení těchto společností se mě dokonce před soudem zastávali a postupy lichvářů jednoznačně odsuzovali.

Členové eskorty, sedící po mé levici, i pravici, se mi příležitostně svěřovali, že vůbeckes-priznani-z-5-3-1997 nechápou, co tam dělám. Naopak se divili, že ve vězení nejsou žalující lichváři, kterým soud bez výhrad lichvu schválil se suverénním tvrzením, že jde prostě o dvojnásobný leasing(že se DVOJNÁSOBNÝ leasing změnil ve ČTYŘNÁSOBNOU marži, resp. LICHVU, před tím si všichni, co jednali ve jménu zákona, zacpávali uši).

Zástupce jiné leasingové společnosti u výslechu dne 9.11.1994 dokonce vypověděl: „Pana Zeleného (jsem) nepovažoval a nepovažuji za podvodníka, s-machanspíše za blázna.“ Tímto výrokem však otevřel zásadní otázku: Neměl se nakonec projednávat hyenismus, když leasingové společnosti navštíví blázen oplývající penězi a tyto jej obslouží, přestože už dopředu nevěří, že dostojí svým závazkům? Jak je možné, že se této společnosti vyplatilo blázna obsloužit, ale K.E.S. na tom prodělala milióny? Mrzí mě, že jsem od počátku nezjistil, že jediná leasingová společnost, nabízející lidské podmínky, je Škofin.

Na Škofinu, kde jsem se nakonec usadil, se chytali za hlavu, když si ty slavné smlouvy, obdivované vyšetřovateli a soudci prohlíželi. A pan Šťastný se za hlavu držel ještě v soudní síni, a byl nešťastný z toho, když se soudce zmínil, že jsem způsobil značnou škodu jedné leasingové společnosti, o jejichž praktikách věděl zástupce Škofinu dříve, než jsme spolu uzavřeli první čtyři leasingové smlouvy. Nakonec pan Šťastný v soudní síni celkem srozumitelně na adresu předsedy senátu prohlásil, že leasingovou společnost poškodit prostě nelze. Předseda senátu pravděpodobně až do své smrti nepochopil, jak to myslel (slyšel jsem trefnou poznámku na adresu leasingových společností, že když zákazník zaplatí akontaci a vyjede z autosalonu, všichni na leasingovce pokleknou a modlí se, aby ten blbec neměl na splátky)!!!
Podotýkám, že automobily přestaly být hrazeny dle dohodnutých podmínek až po mém zatčení, pokud si je moji věřitelé nezačali platit sami. Doplaceno by měla i DAWES, resp. K.E.S., kdyby ustoupila od svých zvrácených, ničím nepodložených požadavků, za které měla být trestně stíhaná a ne hájená. Jenže kdo ví, jak to bylo.

Mohl mě soudce i přes jasná svědectví zprostit po dvou letech žalářování obžaloby? Těžko! Kde by vzal tento „moralista“ morální sílu na to, aby přiznal, že se nikdy žádnými „zjištěnými skutečnostmi“ nezabýval, stejně jako státní zástupce??!
Při rozebírání rozsudku dokazuji, že jsem nemohl být odsouzen, aniž by soud neměl o správnosti svého rozhodnutí obrovské pochybnosti.vlecka-ingstav-33825-kc
Jedním z hřebíčků do mé rakve je nalezená faktura za 338,25 Kč. Proč to vzpomínám? Je až komické, že si všichni všimnou faktury za 338 korun a 25 haléřů, kterou zařadí do jednoho z bodů rozsudku, ale lichvu za více než milión, naprosto přehlíží.

02-dopis-pavel-novakVyšetřování známých osobností mělo upoutat pozornost médií a jako třešnička na dortu mělo být jejich připojení se k mému trestnímu stíhání. 01-dopis-pavel-novak
K předvolání se velmi tvrdě vyjádřil zpěvák Pavel Novák v závěru svého dopisu přiloženém vpravo, kterým odepsal mojí ženě, když sháněla peníze na kauci, protože můj příjem dnem 17.2.1994 skončil (všechny Pavlovy dopisy jsou součástí kapitoly „Pavel Novák“).

Kauzu „ozdobil“ zákeřný svědek, který na mě podal trestní oznámení dne 2.2.1994, ač mi zůstal dlužen 80.000 Kč. Jednalo se o šéfa opavského fotbalu.
Byl jsem rozhodnut, že s fotbalovým sponzorováním nechci mít již nikdy nic společného. Ale asi opravdu platí „nikdy neříkej nikdy“.
Dokonce jsem se opět přesvědčil, že sponzoři nemají na růžích ustláno, jelikož „hájkovy zákony“ jsou stále uplatňovány (viz kapitola „Skutek 17“).

Určitě není bez zajímavosti skutečnost, že se sami věřitelé pokusili krátce po mém uvěznění v mém projektu pokračovat.

Dobře finančně zajištěný kamarád Oldřich Jašek, který po dlouhé a těžké nemoci nakonec 1.7.1994 zemřelonly-nota, založil společnost Only Nota spol. s r.o., prostřednictvím svého syna Radovana. Do společnosti přibral dva významné společníky, mé kamarády, z nichž první byl od roku 1993 do konce roku 2017 dobře finančně zajištěným prokuristou jedné zdravotní pojišťovny, a ten druhý, který vystudoval ekonomiku na univerzitě v anglickém Sheffieldu, pracoval v té době pro renomované firmy u nás i v zahraničí (např. pro firmu Rolls-Royce). Čtvrtým společníkem byla moje manželka, aby nebylo zpochybněno autorství projektu.

Oldřich Jašek, figurující v rozsudku jako podvedený o částku 1.650.000 Kč, aniž by stanul před soudem, který začal rok a půl po jeho smrti, uhradil společenský podíl za moji manželku!!! Toto by nemohl udělat člověk, který se cítí být podveden, který se o projektu i o mně vyjadřuje jednoznačně pozitivně, a to 12.1.1994, což bylo měsíc před mým zatčením.
Nová společnost se nakonec realizace projektu vzdala s tím, že počká na můj návrat.

Moc by mě zajímalo, co by asi Oldřich Jašek říkal dnes, když by sednul a do rána počítal tak, jak o tom hovořil v lednu 1994!?
Kupóny nahradily karty s virtuálními penězi, což umožňuje koupit vstupenku na stejné představení za 200 Kč, anebo i za 1.000 Kč. První má nabito 800 Kč, ten druhý 4.000 Kč. Ze vstupného je vyšší tržba a účastník si to vybírá ve spolupracujících marketech, což mu snižuje ceny nákupů. Nová vstupenka opět kartu dobije.
A pochválil by můj kamarád Oldřich Jašek soudce, kdyby věděl, žeoldrich-jasek mě odsoudili za jeho peníze? O kterých měsíc před mým zatčením veřejně prohlásil, že jsou v dobrých rukou?! A že je ochoten k nim ještě přidat!?

Nelichotivé vysvědčení práci trestnímu senátu vystavila judr-kabzanovaadvokátka Ivana Kabzanová už 18.10.1995, přestože mi byla přidělena samotným předsedou senátu teprve dne 3.10.1995: Aniž by měla k dispozici výslechy od předešlého advokáta, kterého jsem se nemohl rok a půl zbavit ani přes argumenty, že v minulosti vedl proti mně nějaký nesmyslný soudní spor, když zastupoval člověka, který si spletl dobráka s blbcem, tak tato později zavražděná advokátka suverénně mojí nešťastné manželce oznámila můj ROZSUDEK: „Paní Zelená, váš manžel dostane 7 až 8 roků, protože vím, jak to chodí. A příčiny rozsudku byly na světě. Prostě to tak chodí, jak jinak!? Moc se v mocných nespletla, protože soudce Miloslav Studnička vynesl rozsudek 6,5 roku nepodmíněně, přestože u soudu nezazněla ANI JEDINÁ výpověď, která by hovořila v můj neprospěch, ba naopak. Výpověď, která by hovořila v můj neprospěch, bych si bezesporu pamatoval stejně dobře, jako si spolehlivě pamatuji to, co jsem dělal 21. srpna 1968 nebo 11. září 2001.

psychiatriSoud navíc bezostyšně došel k závěru, že jsem od samého počátku jednal s úmyslem se podvodně obohatit a údajně jsem projevil velkou zištnost. Tímto se vysmál posudku psychiatrů, který si sám vyžádal: Nevykazuje znaky programového záměru obohatit se a jednat ziskuchtivě“. Jedna věta nebe a hned druhá dudy. Neprokázali ti, kteří založili společnost Only Nota vysokou míru zištnosti … pod zistnostzáminkou realizace cizího projektu? Vždyť to byli lidé s vysokými příjmy z vlastních lukrativních povolání!?

Jenže předseda senátu Miloslav Studnička se zvladimirstudnickaachoval tak, jako by soutěžil se svým bratrem studnickaVladimírem Studničkou, kdo mě více proslaví!? Ten druhý se mnou totiž krátce po propuštění z vězení v roce 1998, coby režisér ostravského rozhlasu, natočil píseň Opavo bílá.

 

Tak to byl takový hrubý obsah podstaty mého příběhu. Nyní je rozepsán do těch nejnutnější a poté i do těch nejzajímavějších podrobností, včetně perliček z vyšetřování a ze soudní síně, hodících se do rubriky „to nevymyslíš“. Nechybí ani perličky z vězeňského prostředí, kdy mi například jeden spolubydlící řekl: „Jožko, já vím, kdy bude amnestie. Až budeme v té obrovské múmii.“
Tato etapa by rozhodně nebyla úplná, kdyby v ní chyběly události odehrávající se po mém propuštění z výkonu trestu popsané v kapitole „Nové zkušenosti, nové podrazy“.

Knize nechybí ani bonus, kterým je můj Nevšední příběh z roku 1959, na jehož dokončení bude třeba trochu trpělivosti.